Hostie podle původní formy
Františka Bílka


Náboženská obec CČSH v Praze 4 - Michli ve spolupráci
s Institutem evangelizace a pastorace obnovily po 85 letech ruční výrobu vlastních hostií, jejichž podobu navrhl František Bílek.

 

Znovuzrození hostií podle Bílkova návrhu po 85 letech

Od nápadu k realizaci bývá dlouhá cesta, k jejímuž konci často nedohlédneme. Díky náboženské obci Praha 4
Michle v čele se sestrou farářkou Evou Mikuleckou se po 85 letech podařilo obnovit v Církvi československéhusitské výrobu hostií podle návrhu duchovního tvůrce Františka Bílka. První z bratří 11. ledna 2020 v chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě poprvé lámal i symbol chleba zarámovaný do textu: Hle život – hle dílo mé – je lámu a dávám. Věřící při svátostném hodu lásky a spásy přijímali hostie zdobené symbolem kalicha s ozdobným vrypem při okraji.

Přestože František Bílek s celou rodinou přestoupil do CČSH už před prvním sčítáním lidu v únoru 1921, hostie
z jeho matric se začaly v církvi vyrábět až vroce 1935. V pozadí jejich zrodu stálo Ústředí sociální práce CČS (ÚSP CČS). Do té doby mohly náboženské obce využívat pouze hostie nabízené Tiskovým a nakladatelským družstvem CČS (100 kusů malých za 3,50 Kč a100 kusů velkých za 10 Kč). Trvalo deset let od konání I. řádného sněmu, jenž přijal rezoluci, která vybízela církev k praktické sociální službě, nežli se podařilo ustavit Ústředí sociální práce CČS (7. ledna 1934), jehož první předsedkyní byla zvolena manželka druhého patriarchy Aurelie Procházková.

Po jejím úmrtí 31. ledna 1936 převzala vedení ÚSP CČS Berta Mildová-Bílková, která pokračovala v odkazu své předchůdkyně. Právě ona se zásadním způsobem podílela na realizaci několika otcových děl pro CČSH. Hned po svém zvolení předsedkyní zprostředkovala Berta Mildová-Bílková (dcera Františka Bílka) vydání uměleckých nálepek a záložek s Bílkovým návrhem výtvarného symbolu církevní sociální služby (motiv ženy podpírající nemocného), jenž byl následně používán na všech oficiálních materiálech ÚSP CČS. Na konci roku 1936 obdržel František Bílek děkovný dopis: „Ústředí sociální práce v CČS dovoluje si Vám vřele poděkovat za krásný návrh uměleckého zpodobení dobročinné lásky v pojetí československé církve. Ráčil jste svým návrhem zpodobit duchovní podstatu křesťanského milosrdenství, které má být východiskem všemu náboženskému počínání v naší církvi. Jsme Vám hluboce vděčni za Vaši dobrotivou a obětavou posilu, kterou jste nás podpořil v naší drobné práci. Použili jsme Vašeho vzoru k nátisku nálepek, které se prodávají před letošními vánočními svátky ve všech náboženských obcích CČS. Výtěžku bude cele použito ve prospěch našich strádajících bratří a sester. Prosíme, abyste přijal několik těchto obrázků s ujištěním, že si vřele vážíme této Vaší vzácné přízně.“

V roce 1938 navázalo vedení církevní sociální práce na započatou spolupráci vydáním vánočních dopisnic podle umělcova návrhu. Když v září 1941 zřídilo ÚSP CČS vlastní pohřební ústav, který se stal až do svého zrušení
v roce 1949 jedním ze zdrojů příjmů pro sociální práci v církvi, daroval sochař z popudu své dcery ústavu sochu Jeremiáše trhajícího roucho na znamení smutku. Podle Bílkova návrhu byl rovněž zhotoven slavnostní závěs na katafalk vyšívaný na černém sametu. Vůbec poslední Bílkova práce procírkev se váže ke kresbě jejího symbolu, který tvůrce vytvořil na přímou žádost své dcery. Téměř zapomenutý návrh kříže s třemi příčnými břevny a kali- chem (životního utrpení) umístěným v jádru kříže, je doplněn symbolem vzpínajících se rukou. Právě ruce podpírající příčné břevno hodlal sochař ještě prokreslit, ale dílo již nestihl před smrtí dokončit. Přestože byl symbol vytvořen zejména pro potřeby pohřebního ústavu – na smuteční oznámení zemřelých věřících a již uváděný dekorační závěs na katafalk – svým ztvárněním vyjadřoval odkaz starokřesťanské a reformační tradice CČSH jako celku a mohl tak v rámci církve najít široké uplatnění. A zájem o něj byl.

Když se Bílkův symbol v únoru 1942 objevil na úmrtním oznámení patriarchy G. A. Procházky, projevilo hned několik duchovních o něj zájem. Ústředí sociální práce CČM tedy zakoupilo větší množství tiskopisů a za 50 haléřů je rozesílalo farním úřadům. Vraťme se však k samotné výrobě hostií, která měla, což není téměř známo, jen velmi krátké trvání. Na konci roku 1934 získalo ÚSP CČS vlastní úřadovnu, v jejíž druhé místnosti byla následně zřízena pekárna hostií podle Bílkem navržených matric. U formy na velké hostie (7 kusů s průměrem jedné hostie 6,7 cm) zvolil tvůrce vedle výše citovaného textu motiv rukou rozlamujících chléb s hvězdnou oblohou v pozadí, odkazující k harmonii věčnosti a k návratu do ztraceného domova. U menších hostií (26 kusů
s průměrem jedné hostie 2,7 cm) Bílek navrhl symbol kalicha s ozdobným vrypem při okraji, jakoby chtěl přímo vybízet k vkládání hostií pro věřící do kalicha s vínem. Takové pojetí odpovídá způsobu vysluhování svátosti večeře Páně podobojí namáčením (intinctio), který je praktikován v CČSH.

Je potřeba poznamenat, že tento způsob ale není přímo spojen s husitskou tradicí. Jde sice o přijímání podobojí způsobou, v 15. století však u husitů byla svátost vysluhována odlišně (zvlášť byl podáván chléb a zvlášť víno). Křesťansky, nikoli církevně, ukotvený umělec směřoval ale k vlastnímu svébytnému pojetí a vnímání večeře Páně. Ve 40. letech poznamenal Zdeněk Trtík v anketě o výtvarné podobě Krista, uspořádané Pracovní skupinou umělců CČM: „Umělecká tvorba je jen tehdy opravdová, roste-li spontánně z vnitřního života umělce. “Bílek tuto podmínku od mládí naplňoval, dostával se dokonce až na samou hranu obvyklých duchovních prožitků. Jeho touha po pokojné věčnosti se u něj místy proměňovala až v nemoc z nekonečna, v závratný vertikalismus, který se odrážel v jeho každodenním životě. Již za pobytu v Paříži, jak dokládá svědectví Berty Mildové-Bílkové, se Bílkovi podařilo najít ochotného kněze, který mu uprostřed hlučné metropole a „lidstva odpadlého od Pravdy“ vlídně vysluhoval večeři Páně. Po návratu z Paříže do Chýnova (1892) pociťuje zklamaný a zneuznaný Bílek po vzoru Matěje z Janova potřebu denního sv. přijímání, čímž uváděl do rozpaků místního kněze, který mu vysvětluje neobvyklost takové praxe. Jak dosvědčuje v korespondenci s K. Farským, ani po 30 letech z poža- davku častého přijímání nic neslevil: „Jak šťastnou jsem shledal myšlenku veřejné zpovědi a přijímání! Kéž pochopí každý blahodárnost a nutnost i denního přijímání (nejméně týdenního) pro obživení křesťanských bratří.“ Je zajímavé, že v dochovaných pramenech se umělec nepozastavuje nad podobou chleba, nerozporuje užívání hostií, materiálu z dob středověku, ale zdůrazňuje zejména jeho úlohu „pro výživu bratří“, jak se ji snažil vystihnout při navrhování své pražské vily v Chotkových sadech.

Ve svém pojetí částečně vychází z Janova evangelia (J 6,27-50) o Kristu jako chlebu života. Faráři Bohuslavu V. Lohniskému k tomu v reakci na jeho úvodník v Českém zápase napsal: „Četl jsem trochu spěšně Váš článek
v Českém zápasu. Zaradoval jsem se. Nevím, jak to tam stálo psáno. Ale já četl: ‚My jsme onen chléb, který se na oltáři láme, a ne oltářní hostie.‘ Ale dokládám: ‚Nezlomíme-li sami sebe a nerozdáme-li se bratřím, neplníme na Pána svatou památku.‘ Říkal jsem duchovním: ‚Vidíte, to je počátek, základ příští církve.‘“ Ježíš je pro Bílka chlebem, sestupujícím z nebe. Láme se a dává všem, aby měli života a hojně toho života měli. Ten, kdo přijal tento chléb, kdo uvěřil, už nemůže uhnout a musí jít za Pánem v dobrém i těžkém. Jdeme s Kristem v jeho slávě i v je- ho oběti. Už si umíme odpovědět na otázku: Jak tu máme žít? Odpověď zní: Vracet se ke stromu bratří, vyhledat na něm nejhlubší ránu, krýt ji vlastním tělem a zarůstat mezi ně, splynout s nimi. Obdobně přicházejí v mladší tvorbě k dítku v prostých jeslích v pokoře a úctě na kolenou se klanějící postavy darovníků, přinášející sami sebe. V pozdější době nakreslil tvůrce chrámové jesličky jen s bílou rouškou v rámci náznaku chléva s křížem (chrámu posvěceného obětí největší lásky), a na ní kalich s hostií. Tvorba staršího mistra se již oprošťovala od figur směrem k prostým symbolům. Tématem večeře Páně se Bílek zabýval od počátku 20. století až do posledních let svého života. V r. 1937 namaloval ve výrazných barvách temperou na plátně rozměrnou Večeři Páně (200 x 300 cm) a vyřezal k ní dubový rám. Námět se poprvé objevil na náhrobku profesora Františka Nekuta v Chýnově vroce 1908. K obrazu si Bílek poznamenal: „Obraz v temperových barvách, který svou velikostí a svatostí působil jak na okolí, tak na tvůrce. “Do rámu je vetkán text: „Hle tělo - život - dílo mé - lámu je a vám dávám - abyste jako já i vy činili na mne pro svaté pamatování.“

Proces výroby a distribuce Bílkem navržených hostií se rozjížděl pomalu. Vedení ÚSP CČS původně počítalo
s objednávkami hostií z náboženských obcí již na vánoční svátky roku 1934. Stanovilo za tím účelem i velice přijatelnou prozatímní cenu. Za 100 ks velkých hostií 11 Kč a za stejný počet malých 4 Kč, čímž se téměř dostalo na cenu Tiskového a nakladatelského družstva CČS, které ale disponovalo pouze hostiemi bez symbolu. Od po- čátku bylo počítáno s tím, že výtěžkem z prodeje bude podporována sociální péče v církvi. Propagace ale vázla.

V církevním týdeníku Český zápas se až v červnu 1935 objevil krátký informační článek o nových hostiích, jehož autorem byl Bílkův obdivovatel a propagátor, farář Bohuslav V. Lohniský. V témže roce byl v ústředním církevním periodiku dvakrát otištěn inzerát na prodej nových hostií, nabídka s vyobrazením hostií se objevila též ve výroční zprávě ÚSP CČS za roky 1934 až 1935. Zdá se ovšem, že počin ÚSP CČS byl v některých církevních kruzích vnímán jako nevítaná konkurence pro hostie prodávané od 20. let Tiskovým a nakladatelským družstvem CČS. Jeho inzeráty nalezneme téměř v každém čísle Českého zápasu z ročníků 1935 a 1936. V 30. čísle (1935) se dokonce objevila formulace, lákající na nové umělecké provedení hostií podle návrhu akademického sochaře
a medailéra Miloslava Beutlera.

Připomeňme si, že oba umělci, jak Španielův žák Miloslav Beutler, tak František Bílek, přednášeli o výtvarném umění na Vysoké škole bohovědné, která byla církví provozována v letech 1932–1934. Miloslav Beutler patřil
ve druhé polovině 30. let k čelním představitelům Sekce výtvarných umělců a architektů CČS, v dubnu 1937 byl zvolen dokonce jejím předsedou. Ponechme stranou fakt, že Beutler nebyl členem CČSH (hlásil se k Česko- bratrské církvi evangelické). Jeho pojetí však působí dojmem narychlo na zakázku vytvořené komplikované koláže. Výtvarný plastický motiv je poskládán z ležícího dvojramenného kříže překrytého vázou (kalichem) s lilií a doplněného po straně obilným klasem a vinným hroznem. Přestože ÚSP CČS žádalo ústřední radu o oficiální doporučení jejich výrobků, nedočkalo se kladné odezvy. Církevní ústředí zaujalo vyčkávací taktiku a odpovědělo, že nemůže do věci zasáhnout, neboť jde o obchodní soutěž.

Symbolika hostií tedy nehrála v rozhodování vůbec žádnou roli. Zmiňovaná skutečnost je o to zajímavější, když si uvědomíme, že ve vedení ÚSP CČS tehdy ještě stála manželka patriarchy G. A. Procházky. V prvních měsících roku 1936 se stávala distribuce hostií stále více nepřehlednou. Činovníci rad starších (např. z Liberce nebo Plzně-východ) začali apelovat na ústředí, aby konkurenční prostředí dvou organizací spadajících pod CČSH ukončilo. V dubnu 1936 sice ústřední rada učinila vstřícný krok a upozornila náboženské obce na charitativní ráz výtěžku z prodeje Bílkem navržených hostií, ale to bylo vše. Zástupci rady starších z náboženské obce Plzeň-východ v čele s farářem Bohumírem Cigánkem tak celkem přesně popsali rostoucí napětí, které dvojkolejnost v distribuci hostií uvnitř církve vyvolávala. Zároveň správně podtrhli, že zatímco ÚSP CČS používá výtěžek z prodeje pro potřeby sociálně slabých, výtěžek u Tiskového a nakladatelského družstva jde do kapes několika akcionářů. Už v září 1936 nastává výrazný obrat a misky vah se začínají naklánět na stranu Tiskového a nakladatelského družstva CČS.

Zástupci této akciové společnosti tlumočili ÚSP CČS názor představenstva, který preferoval předání celé výroby a prodeje hostií pod jejich obchodní podnik. Na základě přesunu bylo Tiskové a nakladatelské družstvo CČS ochotno odvádět ÚSP CČS „daň“ z každého prodaného tisíce obou druhů hostií (malých i velkých). Ideovou stránku hostií nepovažovalo za podstatnou. Ve stejném smyslu byl informován též patriarcha G. A. Procházka.

ÚSP CČS, v jehož vedení už stála Berta Mildová-Bílková, v odpovědi vytvořilo rámec podmínek, za kterých by bylo ochotné uvažovat o sjednocení výroby hostií. S jejich požadavky se ale neztotožnilo vedení církve a apelo- valo na ÚSP CČS, aby předalo výrobu za podmínek navržených Tiskovým a nakladatelským družstvem CČS. Situace se předsedkyni Bertě Mildové-Bílkové i jednateli ÚSP CČS Ladislavu Čapkovi jevila jako bezvýchodná. Proto na začátku roku 1937 přistoupili na likvidaci jejich dosavadní výroby hostií. Troje kleště s formami na pečení hostií byly za přítomnosti zástupců úřadu ústřední rady opatřeny pečetěmi a dány do úschovy ÚSP CČS, které se zavázalo pečetě neporušit.

Ze zápisu o sjednocení výroby hostií vyplývá, že výroba byla zastavena k 25. únoru 1937 a prodej ke konci prosince 1937. Ústředí sociální práce CČS výrobu Bílkem navržených hostií provozovalo jako svépomocný podnik tedy pouze do února 1937. Ve zprávě patriarchy za tento rok je zastavení výroby odůvodněno přáním církevního ústředí bez udání dalších podrobností. Inventář pekárny byl rozebrán a uskladněn, zásoby ze skladu hostií postupně doprodávány, prodej byl soustředěn do Tiskového a nakladatelského družstva CČS, které se zavázalo za to odvádět ÚSP CČS 15 % daň dobročinnosti z ceny všech prodaných kusů. Bílkovo dílo je dramatem jeho života. Přestože jeho návrhy na výrobu bohoslužebného chleba korespondovaly s pojetím CČSH, do které v roce 1921 s tvůrčím očekáváním vstoupil a s níž v prvních letech i intenzivně žil, dostalo se jim ze strany vedení církve macešského přijetí. Církev zůstala jeho charismatům dlužna. Přesto tvůrce věřil, že jednou až odejde, jeho píseň bude k slunci dozpívána. První tóny se rozeznívají. A každému z příchozích ke svátostnému hodu lásky a spásy se otevírá nové poznání Božího narození v nás.

Martin Jindra

© NO CČSH Michle in memory of CM, Táňa + EM