Chléb užívaný při křesťanské bohoslužbě

 V rané církvi byl k bohoslužbě užíván kvašený i nekvašený chléb. Zprvu to byl domácí běžný chléb, který přinášeli sami věřící. Chléb (řec. artos; lat. panis) se pekl doma i v pekárnách. Na východě se později prosadil kvašený chléb a na západě naopak nekvašený. Ve východní církvi je nazýván řecky „prosfora“ a v západní církvi latinsky „hostie“. Oba výrazy znamenají dar, oběť. Zdůvodnění kvašeného chleba je podle Janova evangelia, kdy měla být ustanovena večeře Páně ještě před židovskými svátky nekvašených chlebů (J 13,1), a také že apoštolové užívali běžně kvašený chléb (Sk 2,42.66). Nekvašený chléb v západní tradici odkazuje naproti tomu na důležitost nekvašeného chleba v židovství (Ex 12,17; Ex 34,18; Lv 23,6), který se stal v křesťanství obrazem čistoty, upřímnosti a pravdy (1 K 5,6-8).

​

Bohoslužebný chléb se připravuje z pšeničné mouky a vody. Hostie jsou okrouhlého tvaru a bílé či bělostné barvy. V pravoslavné církvi je podle starobylé tradice chléb kvašený připravovaný s trochou soli. V některých východních církvích se přidává nejen sůl, ale i olej.

​

V rané církvi původně věřící sami přinášeli k bohoslužbě dary – chléb a další plodiny za zpěvu žalmů. Chléb se sbíral na velké pateny a kladl se na velké plátno. Podobně se přinášené víno slévalo do velkých kalichů. Z toho se vydělil chléb a víno na stůl pro slavení eucharistie. K přijímání se chléb přinášel na patenách a ve lněných sáčcích a lámal se tak, aby byl pro všechny věřící. Při tomto lámání, které trvalo i delší čas, se zpíval opakovaně zpěv Beránku Boží (Agnus Dei). Pro bohoslužbu přinesený chléb, který nebyl při přijímání eucharistie využit a zbyl, se na jejím konci rozděloval mezi duchovní a věřící. Později však obětní dary přinášené věřícími nahrazovaly peníze. Od 11. – 12. století se bohoslužebný chléb připravoval v podobě malých hostií pro přijímání lidu. Tím odpadlo lámání chleba pro věřící, které bylo významnou součástí starokřesťanské liturgie (Sk 2,42.46).

​

Lámání chleba jako symbolické gesto

Lámání chleba ve starověku znamenalo rozdělování jídla předsedajícím na začátku stolování. Lámat chléb je totéž, co jíst. Chléb ve starověku sloužil také jako příbor – k namáčení do jiných potravin nebo vína (Rt 2,14). Z tohoto důvodu bylo lámání hned na začátku jídla. Praktickým důvodem lámání chleba na menší části při křesťanské bohoslužbě bylo, aby se dostalo přijímání eucharistie každému věřícímu. Lámání nemá jen praktický význam, ale je znamením a symbolickým gestem, které učinil Ježíš Kristus při své poslední večeři s učedníky (Mk 14,22). Rozlomením chleba – velké hostie se znázorňuje Kristova oběť. Účinek oběti se dostavuje tehdy, když se obětní dar „zničí“, rozdrobí. Rozdělením chleba na části mají křesťané podíl a účast na Kristu a na jeho oběti přinášející život (1 K 10,17).  Původně se lámaly větší části chleba na menší pro všechny věřící. Později zůstala jen pro kněze větší hostie, která se rozlomila během mše.

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

V římské mši je nejprve proměňování (slova ustanovení) a pak až po modlitbě Páně dochází k lámání hostie. Před modlitbou Páně bylo lámání chleba zařazováno v Miláně a zařazovat ji po ní bylo liturgickou praxí v Římě od dob Řehoře Velikého, ale i ve většině orientálních církví. Tato praxe je zachována i v Liturgii podle doktora Farského, kde lámání chleba následuje po modlitbě Páně, kdy tvoří začátek přijímání a je spojeno s pozdravem pokoje i modlitbou ke Kristu „Beránku Boží“.

​

V Českém misálu, připraveném dr. Karlem Farským v roce 1919, vycházejí pokyny pro kněze, týkající se rozlomení hostie, z rubrik Římského misálu: „(Kněz) hostii zlomí v půli nad kalichem“ …“ „Polovici pravou položí na patenu, od druhé odlomí částečku…“ „Částečku pustí do kalicha.“ Podobně i v Liturgii CČS revidované v roce 1939 a vřazené do tzv. Tuháčkova misálu je pokyn pro duchovního, aby rozlomil chléb a vpustil „částečku do kalicha“. A stejně je tomu i v Liturgii patriarchy dr. Karla Farského vydané v roce 1960. V Bohoslužebné knize CČSH z roku 2004 je uvedeno, že při slovech „K slávě své a k naší spáse láme se nám…“ láme duchovní chléb, ale způsob lámání se zde nijak nespecifikuje.

​

V liturgii Farského z roku 1924 nacházíme při úkonu lámání formulaci: „Drobí se nám přepamátný chléb ten vezdejší…“. Je to přejato z východní Liturgie Jana Zlatoústého, v níž zaznívá: „Drobí a rozděluje se Beránek Boží…“ V Liturgii CČS z roku 1939 bylo nahrazeno sloveso „drobí se“ slovesem „dává se“.  „…dává se se nám přepamátný ten chléb vezdejší…“  Užité sloveso „dávat“ navazuje na předcházející formulaci „Chléb živý, Bože, dals nám v Ježíši Kristu Pánu našem.“ Výraz „dávat“ je také biblickým pojmem a užívá jej Ježíš ve výroku o chlebu v 6. kapitole Janova evangelia. „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu (J 6,32-33). V naší současné Liturgii formulace zní: „…láme se nám zaslíbený ten chléb nebeský.“

​

Rozlomení bohoslužebného chleba je v různých tradicích odlišné. V syrské liturgii se dělí chléb na dvě části, v římské mši na tři, v pravoslavné liturgii na čtyři a v koptské bohoslužbě dokonce na devět částí. Dělení chleba duchovním je v pravoslavné liturgii spjato s bohatou symbolikou. Na čtyři části rozlomený chléb (Beránek) se klade na diskos (patenu) do tvaru kříže podle čtyř světových stran. V římské mši kněz láme hostii na dvě části, z levé ulamuje třetí část – kousek hostie, jenž spouští do kalicha. Tím má být naznačeno, že způsoby těla a krve Páně jsou od sebe odděleny pouze zevně, Kristus je však přítomen celý podobojí způsobou. I když přijímají věřící v Římskokatolické církvi samotnou hostii, přijímají celého a úplného Krista, jak to bylo definováno na Tridentském koncilu. Tento úkon vložení třetí části hostie do vína v kalichu přešel i do liturgické praxe duchovních Církve československé husitské, jak je patrné z rubriky v bohoslužebných knihách. V případě husitské bohoslužby však není nezbytné třetí malou část hostie vkládat do vína v kalichu, neboť při každém jednotlivém přijímání podobojí knězem i vysluhování věřícím jsou obě způsoby, jak chleba i vína, těla a krve Páně, spojeny v jednotě. 

​

Bílkovy hostie v uměleckém a liturgickém kontextu

V době třicátých let minulého století vytvářel sochař a mystik František Bílek formy na hostie pro liturgii Církve československé (husitské). O historických souvislostech a složitostech při jejich vzniku nedávno psal historik dr. Martin Jindra v týdeníku Český zápas (Martin Jindra, Znovuzrození hostií podle Bílkova návrhu po 85 letech. ČZ 2020, č. 15, s. 8-9; č. 16, s. 3). Bílkovy hostie jsou již svým uměleckým provedením zvěstné a symbolicky velmi hluboké. Obsahují jednak text, psaný Bílkovým typickým písmem, a pak výtvarně zpracované čtyři symboly – ruce, chléb, hvězdy a kalich. Propojování textu a obrazu je pro Bílka jako umělce charakteristické. Text na hostii zní: „Hle život – hle dílo mé – je lámu a dávám.“  Obdobný nápis je na dřevěném rámu barevného obrazu Večeře Páně umístěném v chýnovském ateliéru. „Hle – tělo – život – dílo mé, lámu a dávám vám – abyste jako já i vy činili na mne pro svaté pamatování.“ Tento motiv, kdy Kristus při společném stolování s apoštoly podává sám sebe jako chléb života, se nachází i na menším dřevěném reliéfu umístěném ve Sboru Alberta Schweitzera v Praze 4 – Michli. Motivy chleba a klasů, ale též kalich se vykytují ve více Bílkových dílech. Idea klasů se promítla i do stavby jeho vily s ateliérem v Praze v Chotkových sadech. Umělec to sám vyjádřil myšlenkou, že „život je jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den.“ Motivy klasů se nacházejí na detailech vnějšku této stavby i interiéru. Nad vstupem do jídelny se můžeme setkat s nápisem „Pohyb země, když chléb dává.“ Je zde zřejmě určitý ohlas Březinovy básně „Apotheosa klasů“ z jeho sbírky „Stavitelé chrámu“.

​

Bílkovy hostie můžeme vidět v širším kontextu celého jeho liturgického umění, se kterým se setkáváme v některých interiérech sborů Církve československé husitské. Zejména pak mají souvislost s tvorbou dvou originálních kalichů v podobě přesýpacích hodin. K jednomu z kalichů náleží i stříbrná miska na bohoslužebný chléb (hostie) – zvláštní hluboká patena s ouškem podle návrhu Karla Farského.

​

Na velké hostii spatřujeme zobrazené dvě ruce držící na dvě poloviny rozlomený chléb. Tímto způsobem je vystiženo či předznačeno gesto rozlomení. Bílek v textu užívá slova „lámat a dávat“, která odkazují přímo na Ježíšova učiněná gesta a pronesená slova při jeho poslední večeři. „Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal
a dával jim…“ (Mk 14,22). „Vezměte, jezte…“ (Mt 26,26).  „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“ (L 22,19). V Bibli kralické je „kteréž se za vás dává.“ Chléb je z mnoha klasů, ale je to jeden chléb. Je rozdělován na mnoho částí, a přesto všichni věřící přijímají podíl na jednom chlebu, kterým je Kristus (1 K 10,16-17).

​

Chléb má více významových rozměrů a smyslů. Je to chléb vyživující člověka v pozemském čase (Ž 104,14-15). Ale současně je to chléb bohoslužebný, který zprostředkovává věčný život v Ježíši Kristu. Bůh dává Syna pro záchranu světa (J 3,16; 1 J 5,11) a Ježíš Kristus v souladu s vůlí svého Otce dává sám sebe a svůj život za spásu světa (J 10,15.17-18.28).

​

Na Bílkově velké hostii určené pro kněze drží rozlomený chléb dvě ruce. Jsou to ruce Krista, který dává sám sebe, ale jsou to i ruce naše, neboť i my se máme po Kristově příkladu dávat druhým.

​

Na rozlomeném chlebu můžeme vidět zobrazené hvězdy. Hvězdy se nachá-
zejí také na stříbrném kalichu, který vytvořil František Bílek v podobě přesý-
pacích hodin. Hvězdy odkazují k nebi, k duchovnímu světu, k Boží věčnosti.
Hvězdy, vyskytující se na starokřesťanském umění, zobrazují věčný život
a věčnou blaženost.

​

Na malých hostiích je zobrazen kalich. Tím je vyjádřeno symbolicky i fakticky husitské podávání a přijímání podobojí způsobou, kdy všichni věřící přijímají jak chleba, tak i víno z kalicha. Malá hostie se znakem kalicha je určena k namáčení do vína, jak se tento způsob, navazující na starobylou tradici, prosadil v Církvi československé (husitské) od července roku 1920.

​

I když je na zadní straně velké hostie linkami naznačeno její rozlomení na tři části – na dvě poloviny a na malý úlomek, nezáleží na počtu rozlomených částí, na které je bohoslužebný chléb duchovním rozlamován. Podstatné je, že dochází k rozlomení jako znázorněnému znamení Kristovy obětující se lásky pro nás. A také to, že je podáván a přijímán věřícími, ať již v podobě větších rozlomených hostií nebo malých již předem takto připravených. Neboť se jedná i v různé podobě hostie o jeden chléb, kterým je Kristus, náš život (Ko 3,4).
 

Pečení Bílkových hostií a jejich užívání dnes

Původně se Bílkovy velké železné formy užívaly na pečení bohoslužebného chleba přímo v peci. Podle těchto forem s Bílkovými výtvarnými motivy byl zhotoven elektrický přístroj na přípravu jak velkých, tak i malých hostií. Postup by se mohl zdát být jednoduchý, ale ve skutečnosti je to opravdové umění. Mouka se nejprve rozmíchá s vodou. Těsto, jakmile je hotové, se sběračkou nalije do formy potřené včelím voskem. Hostie se následně pečou v elektrické peci, přičemž dochází k unikání páry provázenému silným syčením. Čas, jak dlouho se mají péct, se musí odhadnout. Velké jsou hotové asi za 1,5 minuty a malé hostie asi za 2 minuty. Rozměrné upečené kulaté oplatky se musí nechat odstát. Po určitém čase se z nich vykrajovačem (vysekávacím kroužkem) vykrajují hostie v přesných tvarech. Přesto je jejich přirozenou nepravidelností patrné, že se jedná o ruční práci. Více o tom píše ve svém článku sestra Jana Krajčiříková (Jana Krajčiříková, Jak se pečou hostie, ČZ 2020, č. 15, s. 9). Nejen výtvarný návrh hostií od Františka Bílka je uměleckým dílem, ale i jejich příprava. Pečení hostií vyžaduje osobní vřelý vztah k tomu, k čemu jsou učeny. Vedle zručnosti, dovednosti a zkušeností je potřebný i přístup víry.  

​

Podobně jako slouží Bílkovo liturgické umění v našich sborech – stoly Páně, svícny, obrazy, příležitostně i kalichy, tak nyní máme jedinečnou možnost užívat i hostie připravované podle jeho návrhu, které mají hlubokou duchovní symboliku. Vřelý dík náleží náboženské obci v Praze 4 – Michli, konkrétně sestře farářce Evě Mikulecké a sestře Janě Krajčiříkové, které v současnosti ručně samy hostie připravují a pečou, i všem dalším, kteří toto dílo podporují. Nechť mají hostie od Františka Bílka v našich sborech široké uplatnění, neboť jsou velmi hodnotným přispěním k bohoslužebnému životu Církve československé husitské v roce jejího 100. výročí.

Tomáš Butta (patriarcha)